Soběhrdy - Prčice

14. neděle po Trojici 

Petr Turecký

Introit

 Psalm 37:4 Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.

První čtení

 Iz 58,13-14

Druhé čtení

 Mt 12,1-14

Kázání

Už prorok Iz zvěstuje jinou podobu soboty, než jak ji znali jeho současníci a jak se potom chápala v pokleslém zákonickém pojetí. Sobota je od toho, aby se člověk mohl nadechnout, aby se vrátil k Bohu, aby alespoň jeden den v týdnu okusil rozkoš z pobývání s Hospodinem. Aby žil pro druhé, aby byl zproštěn od toho, co jej tíží, aby se přiblížil Hospodinu.

Zákonictví začíná tam, kde člověk Boží slova pokřiví natolik, že se sama tato Boží slova stanou zdí, přes níž se k Bohu už nejde dostat. Tento proces je obecně lidský, netýká se jenom židovského zákonictví. Zákonictví je obecný jev a máme k němu blízko všichni. Už třeba to, že se chceme vzájemně poměřovat, je cesta k zákonictví. Poměřováním už soudíme, vytváříme různé příčky, určujeme si pro sebe, jak je kdo daleko, třeba na duchovní cestě, děláme to většinou nevědomky.

Ale Bůh není tak daleko, abychom si před něj museli klást tolik roztodivných překážek.

Iz nám připomíná, že záleží na nás, jak si to sami zařídíme ve svém srdci. Že musíme nejprve vyjmout trám z vlastního oka.

Máme opustit vlastní záliby, své pochůzky, nevést plané řeči. To je něco, co vlastně nejde zahrnout do nějakého výčtu příkladů. Iz i J se snaží zákonictví překonat tím, že ukazují, jak bláhové je učinit ze všech doporučení přesná pravidla.

Zákonické pojetí je lákavé, protože dovolí člověku nepřemýšlet nad Božími věcmi, ale právě nad svými. Když si stanovím přesná pravidla, potom je formálně dodržuji, úkoly plním, takže mi nemůže nikdo nic vytknout, ale uvnitř sebe sama si vlastně dělám, co chci.

Iz (stejně jako J-e) ale nejde vměstnat do přesných pravidel.

Prorok nám vzkazuje, že je pro nás dobré, když se zastavíme a nalezneme skutečnou rozkoš v Hospodinu. Obdržíme pak dědictví Jákobovo.

Komu zaslibuje JK dědictví Jákobovo?

Dědictví je jistě zaslíbená země, v přeneseném smysllu také království nebeské. Chudým v duchu. Blaze tichým, (neboť oni dostanou zemi za dědictví). Blazem těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, jejich je království nebeské.

Chudí v duchu – tedy ti, kteří jsou podobní Ježíšovi. Jejich mysl totiž nezaplňuje potřeba vyvýšit se nad ostatními, nejsou centrem světa, netouží ani po zlatu, ani po penězích. Netouží po úspěchu.  Nemusí své úzkosti zakrývat hmotnými či nehmotnými statky, protože se svých úzkostí zbavili. Všechno očekávají pouze od Boha. Jsou uvnitř svobodní, a proto otevření, dokážou přijmout království Boží.

Jak požehnaní jsou ti, kteří jsou chudí v duchu! Mají podíl na skrytém štěstí, které každému neštěstí odolá a přemůže ho. „Není sice vidět, ale je to pravé, jediné pravé štěstí. Být chudý v duchu tedy rozhodně neznamená být hlupákem. Naopak. Chudý v duchu je obrovská moudrost, které dosahují jen někteří.

Tiší – ti, kteří neprosazují hlasitě svůj vlastní názor – aby nepřeslechli Boží tichý hlas.

Bůh nalézá na zemi útočiště u tichých – u těch, kteří se snaží prolomit koloběh zla láskou. Blaze těm, kterým jejich vnitřní síla dává takovou moc, že dokážou neodpovídat na násilí násilím.

Spravedliví, kteří pro spravedlnost trpí. Požehnaní jsou ti, kteří se nikdy nesmíří s nespravedlností ve světě. Zastávají se chudých, bezprávných, utlačovaných. Blaze těm, kteří stále dychtí po konečné spravedlnosti: budou nasyceni na veliké hostině, kterou Bůh připravil pro všechny své děti.

Den odpočinku je nám dán proto, abychom zakusili tuto prostotu, tichost, spravedlnost. Abychom ochutnali BK.

Není to tedy rozvlažení se v nějakém příjemném nábožném pocitu, ale aktivita, sebenasazení, tedy boj, ale i radost z Boží svobody.

Den odpočinku je nám dán pro to, abychom zakusili svobodu. Svobodu od svých starostí, od otroctví. Tuto svobodu nejde vtěsnat do pouček, nejde ji svázat do lidských slov pragmatické mluvy.

Iz mluví poeticky, JK mluví v podobenstvích. Ani jeden způsob nám neumožňuje vytvořit systém pravidel. A tak je to k vzetku. Máme jasná doporučení, ale nemáme systém pravidel. Příčky, po kterých bychom vystoupali k vysvobození. Ale máme evangelia, máme příběhy o J-ovi, který svým slovem a činem vytrhával lidi ze zákonictví. Čteme je a čerpáme z nich sílu.

Čteme o tom, že J a jeho učedníci si Boží svobodu užívali a pobuřovali tím.

Učedníci si doslova vychutnávají život. Vybírají to nejlepší z klasů, vychutnávají si boží stvoření. Ženich je s nimi a tak se nemusí postit.

Šabat – to znamená, že učedníci spolu s J-em jej prožívají jako radost.

Při vnějším pohledu bylo vidět, jak J a jeho učedníci přestupují zákony o sobotě. Představuji si skupinku pohybující v poli, plnou veselí a radosti, bezstarostnosti. Vždyť je sobota, den Hospodinův pro člověka. Dárek našeho Boha a tak máme radost.

Povrchní soud nebere v úvahu opravdové důvody jednání. Zákonickým věřícím chybí citlivost. Chybí zájem - pochopit, proč jejich bratři ve víře dělají to, co dělají. J odpovídá, že v sobotu je dovoleno činit dobře.

Jinými slovy nám vzkazuje, že Hospodin chce, aby měl člověk radost, aby byl oproštěn od různých otroctví, tedy i od náboženství, které svým dogmatismem a otrockým lpěním na liteře, vytváří v člověku pocity viny a závislost. Přikázání jsou dobrá jen potud, pokud slouží Bohu a bližnímu. Šabat je kvůli člověku, ne člověk kvůli šabatu.

J jasně vyjádřil svým životem to, co zvěstoval kdysi Iz. O Šabatu si narovnej vztahy se sebou, s bližním, s Bohem. Tato trojice tvoří kruh, a porušení jedné části znamená narušení obou ostatních. A měj radost z napravených vztahů, z toho, že si tě Hospodin oblíbil.

J tedy vidí šabat opačně, než ti fanatikové kolem něj. Do kostela chodím proto, abych zakusil svobodu a ne abych byl zbaven možnosti být druhému na blízku. Víra lidi otevírá k druhým lidem. Víra přece neuzavírá člověka před druhými.

Náboženství, které ztrácí hojivou a ozdravnou sílu, je odumírající náboženství. Je to pak náboženství s odumřelou rukou, které už nedosáhne na Boží dobrodiní.

J říká tomu člověku s ochrnutou rukou: zvedni ji! A ruka byla zase zdravá, jako ta druhá.

A tak tu máme díky JK modelovou scénu podstaty fanatismu.

Farizeové se na to nemohli dívat. Bylo jasné, že jejich učení, jejich živobytí, to, na čem si zakládali život, se hroutí. Zachraňovat v sobotu se podle nich nesmí.

Jenže co dělají oni v tutéž sobotu?

Cožpak se může strojit úklady proti někomu, jak to dělají oni? To se asi podle nich smí. Spřáhnout se s římskou mocí, o níž se nedá rozhodně říct, že by si vážila šabatu.

Za fanatismem není tedy veliká víra, ale pouhý lidský strach o ztrátu pozic.

Poslání

 Ephesians 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. ²¹ V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; ²² v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.